Connor Gifford

Věčně rozcuchané kudrliny a lehké strniště, případně kratší vousy, jsou jeho hlavním poznávacím znamením. Na úpravu svého vzhledu moc nedbá – samozřejmě, nerad by smrděl, tím by trápil i sám sebe a svůj čich, ale jinak? Příliš mu nesejde na tom, co má zrovna na sobě, preferuje volnější styl oblékání, proto jej nejčastěji uvidíte v nějakých volných košilích, obyčejných tričkách a nejlépe teplácích, ale naučil se, že občas je dobré si vzít do společnosti třeba i džíny. Často nosí mikiny, hlavně s kapucí, ve které se může schovat a zakrýt svůj „bad hair day“ (ačkoliv ani neví, že je to bad) a nejoblíbenější součást jeho šatníku je kožená bunda s kožíškem, kterou dostal darem od Enyi. Ze svého života nebyl příliš zvyklý na dary, proto si tento kus oblečení cení nade všechno, co vlastní. V davu se příliš neschová, kromě neposedných vlasů jej téměř vždy prozradí jeho výška, která skoro dosahuje metru devadesát, a i ve své vlčí podobě patří k vyšším jedincům. Pokud na něj narazíte ve vlčí podobě, což je dost možné, vzhledem k tomu, že ji preferuje, uvidíte vyššího pískově zbarveného vlka s výraznýma modrýma očima, které se barvou shodují s jeho očima v lidské podobě. Očividně si se svou vlčí podstatou je blízký i vzhledem, nejenom odžitými zkušenostmi.

Roztomilé štěně, ale idiot. Asi tak by popsal Connora každý, kdo ho aspoň trochu zná. Pravděpodobně už na první pohled poznáte, že je trochu jiný a že do normálního světa tak úplně nezapadá, v dnešní inkluzivní době to však naštěstí není takový problém, který by mu komplikoval život. Connor je vcelku jednoduchou osobností, vzhledem k tomu, že dost let strávil mezi vlky, vzdělání nemá na žádné vysoké úrovni a rozhodně si s ním nepokecáte o světové politice a současných globálních problémech, pravděpodobně ho víc zaujmou vaše oblíbená vycházková místa po lese. V konverzacích nevyniká žádným ostrovtipem, ironie a sarkasmus jej často míjí a pokud se má něčemu zasmát, budou to skutečně jednodušší vtipy. Sice žije mezi lidmi již pár let, ale stále se má dost co učit a mentálně je spíše na úrovni teenagerů než-li dospělého člověka. Nečekejte tedy od něj nějaké velké životní plánování, spoření peněz nebo snad touhu po kariérním růstu. Chce dělat to, co ho baví, chce mít čas sám na sebe a procházky po lese… zkrátka chce žít. Někdo by mohl říct, že je to volnomyšlenkář, realita je spíše taková, že je zkrátka nedospělý, i když se na tom snaží pracovat – občas totiž i jeho rozhodí nepříjemné pohledy okolí, když se chová nějak nemístně. Pravděpodobně to bude ale ještě pár let trvat, než bude schopný se začlenit do normálního chodu života, ale tak co, jako vlkodlak má času dost. Co se onoho nemístného chování týče, ne vždy se jedná pouze o dětinské vtípky, někdy jde i o rvačky. Vzhledem k tomu, že není nejbystřejším člověkem kráčejícím po zemi, nezná příliš způsobů, jak řešit spory, a ten fyzický je pro něj nejsnazší. Zprvu bylo opravdu snadné jej vyprovokovat, dnes je na tom o mnoho lépe, ale stále v něm vře nezkrotný vlkodlak, který po sobě nechce nechat šlapat… a tak to občas končí špatně. Ví, že to jsou zbytečné potíže, proto se snaží na svém problému pracovat, čas od času mu to ovšem ujede.
Abychom nemluvili jen o jeho záporech, Connor má přeci jen i něco do sebe. Je hodně společenský a kolektivní, má tendenci se o své blízké starat a rvát se za ně, jelikož tak to fungovalo v jeho smečce, ve které vyrůstal. Možná k tomu neumí nalézt ta správná slova, ale jeho srdce je opravdu velké a na ty, které má rád, by nedal dopustit. Jediný problém je, že nedokáže příliš dobře rozlišit, zda se jej někdo snaží využít nebo ho má taky upřímně rád, občas se mu to už vymstilo, ale přesto se své dobré nátury nedokázal zbavit, a vlastně ani nechce. Je to v něm natolik zakořeněné, že si ani nedokáže představit, že by své srdce jen o trochu více uzavřel. Otázka je, zda mu to vydrží i za sto let, ale to se uvidí. Zatím si čumák nenatloukl tak bolestivě, aby přemýšlel o změně.

Connor se narodil jako prvorozený syn beta páru oregonské vlkodlačí smečce, společně s několika dalšími potomky jiných párů, díky čemuž si měl vždy s kým hrát a jeho život byl zalit sluncem. Smečka fungovala, vlčata rostla jako z vody, mohlo to být skutečně ideální dětství, na které by navázal pohodový život, jenže osud měl jiné plány. Krátce po Connorových čtvrtých narozeninách na oregonskou smečku zaútočili lovci. Nikdo to ten večer nečekal, kdežto lovci byli připravení, zřejmě je nějakou dobu pozorovali a přesně věděli, do čeho jdou, pro smečku bylo tedy velmi náročné se bránit a brzy k zemi padl první mrtvý, další brzy následovali. Bylo jasně vidět, kdo je v převaze, ačkoliv i pár lovců utrpělo nepříjemné rány a někteří se i svalili k zemi, souboj to ale rozhodně nemohlo vyrovnat. Jeho matka Connorovi přikázala, aby se proměnil, zůstal ve své vlkodlačí podobě a utíkal daleko, aby se zachránil. Mladičký Connor příliš netušil, proč ho matka posílala pryč, ale neměl prostor pro námitky, matka mu lípla polibek na čelo, sama se proměnila a vrhla se do bojové řvavy. Chvíli ji zmateným pohledem pozoroval, ale když se na něj znovu podívala a nepříjemně zavrčela, uposlechl její příkaz, změnil se do své vlčí podoby a utíkal, jen co mu jeho drobné packy stačily. Nevěděl, kam běží, ale běžel stále dál a dál, dokud nezačal pociťovat únavu… a hlad. Schoulil se do klubíčka pod jeden ze stromů a s hladovým žaludkem upadl do říše snů. Ráno se probudil, sice stále hladový, ale živý, lovci ho buď přehlédli nebo ho vůbec hledat nešli. Sice byl živý, ale neměl s kým žít, byl úplně sám, a tak se svěšeným ocasem zamířil hlouběji do lesa, aby si zkusil sehnat něco k jídlu. Bylo to ovšem marné, veškerá lovná zvěř mu dokázala utéct a on začínal pociťovat neuvěřitelnou úzkost. V tom narazil na jinou lovící skupinku, které svou štěněčí nezkušeností lov překazil. Chvíli netušil, co se bude dít, celá skupina na něj nepříjemně vrčela, až se jedna vlčice nad drobným vlčetem slitovala a přijala jej za své. Od té chvíle cestoval s nimi, učil se všem potřebným věcem a potravu měl zajištěnou. Sice mu bylo divné, že se tito vlkodlaci nikdy nepřeměňují zpět, ale rodiče mu říkali, že někteří vlkodlaci preferují vlčí formy, proto se v ní zdržoval i on. Až o pár let později pochopil, že se nejedná o vlkodlaky, nýbrž o obyčejné vlky, ale natolik si na ně a jejich životní styl navykl, že se k odchodu neměl. Byli mu tím nejbližším k rodině, co v té chvíli měl, že s nimi ještě pár let zůstal. Vlastně by s nimi zůstal mnohem déle, kdyby si vlci neuvědomili, že je něco jinak. Většina jeho vrstevníků totiž stárla, ale on byl stále v perfektní formě, jelikož oproti skutečným vlkům žije mnohonásobně déle. Všímal si jakési podezřívavosti, hlavně ze stran mladších, a jakmile zemřeli ti, kteří jej do smečky přivedli, byla to otázka měsíců, než byl ze smečky kompletně vyhnán. Nejdřív se mu dostávalo menších porcí, přestože byl hlavním lovcem, později jej smečka méně a méně pouštěla mezi sebe, až musel zmizet úplně. Utrpěl při tom několik ran, ale přežil… jen netušil, co má dělat. Po dlouhé době se proměnil v člověka a vydal se do civilizace, ale vzhledem k vcelku velké absenci sociálního cítění to moc daleko nedotáhl. Bylo mu kolem osmnácti, neměl kam jít a netušil, jak svět funguje. Se svým temperamentem dělal tak akorát problémy, protože netušil, že lidé neřeší neshody hned násilím, neměl peníze, zkrátka se potloukal v nejnižší možné společnosti, párkrát byl i zatknut, což bylo obzvlášť vtipné, když neznal ani své vlastní jméno. Podobných příhod měl spoustu, z jedné rvačky, kde se nečekaně objevil i nůž, si dokonce odnesl i jizvu, kterou do dnešního dne můžete najít na jeho boku.
V tomhle nekonečném cyklu se motal asi dva roky, než jeho problematičnost přitáhla pozornost nedaleké smečky z Vancouveru. Ismael a Rona, alfa pár dané smečky, nebyli příliš nadšení z jeho problémů, jelikož představoval riziko pro jejich druh, ale dali mu šanci své chování vysvětlit, a tak se jal vyprávět svůj životní příběh. Těžko říct, zda jim ho bylo líto, či co jiného je motivovalo, ale nabídli mu místo v jejich smečce. Kdyby dokázal více číst mezi řádky, příliš na výběr mu nedali, protože volně běhat ho nemohli, takže to bylo členství ve smečce nebo smrt, ale Connor ve své dětské naivitě toto skutečně nepostřehl. Vzhledem k tomu, že vlkodlaci rostou rychle, do běžných škol je dát nemůžete, smečka byla tedy připravená na vzdělávání dětí, a vzhledem k tomu, že se například nikdy nenaučil psát, byl začleněn do vzdělávání. Sice byl mezi těmi dětmi lehce nepatřičný, nijak zvlášť ho to netrápilo, byl jen vděčný za tu příležitost, jakou mu poskytli. Během svého času ve smečce se seznámil s Enyou, mladou vlčicí narozenou beta páru, se kterou si velmi rozuměl a která pro něj měla největší sympatie a lítost z celé smečky. I proto mu ve volných chvílích pomáhala vypátrat jeho pravou identitu, mírnila jeho reakce a osobně se starala o jeho začlenění mezi normální lidi. Dokonce mu pomohla v archivu najít i jeho pravé jméno, ale většina smečky stejně zůstala u přezdívky Sven, někteří se alespoň pokoušeli na Connora přeučit, ale Enya si na tom opravdu zakládala. Pravděpodobně s ním trávila o trochu víc času než by normální kamarádi měli, bohužel neměl kapacitu, aby si jejích drobných náznaků náklonnosti mohl všimnout. Místo něj si těchto náznaků všímal Rhett, syn alfa páru, který o Enyin čas velice stál a nebyl příliš spokojen, že Connora upřednostňuje před ním. Několikrát se dostali i do potyček, Connor se totiž nehodlal nechávat zesměšňovat, ale pohyboval se na tenkém ledě, když se vyhraňoval proti synovi alf. Ve Vancouverské smečce strávil zhruba sedm let svého života, začlenil se mezi lidi, začal pracovat jako ostraha, případně někdy i jako osobní ochranka, jelikož v těchto pozicích mohl využívat své vlčí smysly, a nadále zjišťoval informace o své rodině a smečce. Občas se dostal do konfliktu s Rhettem, nebylo to ale nic strašného… jenže když se Rhett stal alfou, vše se změnilo. Connor v jeho očích nebyl chtěným členem smečky a nebylo se čemu divit, že by udělal vše pro to, aby ho vyhnal. To se nakonec povedlo, jejich spory vyvrcholily ve velké rvačce, ze které oba vyšli opravdu pochroumaně, ale Connor byl navíc vyloučen ze smečky. Enya mu nabídla, že může přespat u nich, než bude vědět, kam půjde, postarala se mu o jeho rány a společně s ním dala dohromady plán, že by se mohl vydat do La Crescent, kde žila rodina jeho matky. Pár dní strávil u Enyi, aby se dal dohromady a připravil se na cestu, ale jeho odchod značně urychlil Rhett – nebyl totiž příliš nadšený, že přespával u Enyi, a tak se zabalil a zmizel dřív, než by udělal Enye ještě víc problémů. Mrzelo ho, že se nemohl rozloučit, ale někde uvnitř cítil, že dělá dobrou věc, a tak sedl na spoj do La Crescent, kde se rozhodl započít novou životní etapu.