Seth Avery

Hráč: Madelaine
Jméno a Příjmení: Seth „the Lion“ Avery
Rasa: člověk
Datum narození: 21. 6. 1903 (28)
Zaměstnání: Bývalý lovec pokladů, aktuálně nezaměstnaný
Faceclaim Adam Senn
Hlavní fotka: https://i.pinimg.com/564x/db/d4/fb/dbd4fb5c85f1082cadcc180490a04412.jpg

Gif: https://i.pinimg.com/originals/0c/c4/b8/0cc4b851830624e19a731141434bea8a.gif

Rodina:
• Raf (Raphael Rascal) – bývalý partner/ mentor/ podle Sethových slov láska jeho života - Seth ho poprvé potkal, když mu bylo sedmnáct a tehdy mu poprvé zachránil život. Raf si ho tehdy vzal pod svá křídla, naučil ho všemu, co dnes Seth umí a stala se z nich nerozlučná dvojce. Jejich vztah byl zpočátku čistě profesionální, ale později si Seth uvědomil, že k němu cítí i něco více a Raf se nebránil… Tak se z nich stali i milenci a životní partneři. Raf je jediná osoba, kterou kdy Seth miloval a bere ho jako svou jedinou rodinu. Tedy… Bral. Před třemi lety ho musel opustit, aby mu zajistil bezpečí a když už se zdálo, že se blýská na lepší časy, tak byl podveden a neprávem uvězněn, o čemž Raf samozřejmě neví, a proto Seth už ani nedoufá, že by mu, kdy mohl odpustit.
• Gemma Moore – matka – Setha měla v 16 letech, dala ho tehdy k adopci a od té doby o ní nikdo nic neví
• Joseph Avery – otec – o Sethovi nemá nejmenší tušení, Gemma pro něj byla pouze úlet
Zajímavosti
• Má britský přízvuk, jelikož se narodil v Londýně a žil tam velkou část svého života
• Umí střílet z většiny střelných zbraní, umí bojovat a vrhat nožem, zvládá i boj zblízka
• Málo kdo zná jeho jméno, od té doby co se dostal do Ameriky mu všichni říkají The Lion, občas i v jiných jazycích. Prvotně to bylo, protože nechtěl, aby Raf věděl, že pracuje pro Američana, teď už je to o zvyku. Když se představuje sám, říká své pravé jméno, ale to většině lidí moc neřekne.
• Společně se svým parťákem Rafem objevily Cortézův poklad
• Nemá rád nic, co je ryze americké, zprotivil mu to Američan
• Strávil několik let v brazilském vězení u města Porto Velho, kde byl neprávem umístěn po tom co ho podvedl starý známý
• Na levé straně na hrudi má vytetováno písmeno R, tohle tetování si nechal udělat ve vězení, ale vypadá hrozně, protože do něj dostal infekci, takže je značně zdeformováno a zjizveno

Vzhled:
Seth Avery býval velký hezounek. Měl vypracované tělo, okouzlující úsměv a šarmu tolik, že by jej mohl po pytlíčcích prodávat. Jenže po tom, co se dostal z vězení už vypadá docela jinak… Stále má stejné rysy, stále by mohl být hezounkem… Jenže podvýživa a neustálý stres, kterému byl vystavován se na něm podepsali. Blonďaté vlasy má sestřihnuty úplně na krátko, což je u něj nezvyk, většinou si je nechával malinko povyrůst. Má propadlé tváře, velké temné stíny pod jeho předtím krásnýma a živýma zelenýma očima. Rty má plné a lemuje je krátké strniště, které alespoň malinko maskuje, jak propadlé jsou jeho tváře.
Co se týče jeho těla samotného, tak jde vidět, že ztratil docela dost svalové hmoty, kterou kdysi mýval, ačkoliv ne úplně. Podvýživa zřejmě způsobila, že teď vypadá skoro jako kost a kůže, skoro jako když byl chlapec, předtím, než si ho pod křídlo vzal Raf a pomohl mu se vypracovat. Není nijak zvlášť vysoký, spíše průměrně, okolo 175-180 centimetrů.
Na jeho těle přibylo za tu dobu, co strávil ve vězení několik jizev. První na zádech, kousek od místa, kde by měla být páteř, což bylo varování od jednoho z jeho velice milých spoluvězňů, pak pár menších různě po těle, ale ty jsou sotva znatelné. Další pak na jeho levém rameni, tam kde ho střelil dozorce, který mu nabídl, jak se dostat ven a tohle bylo nezbytné proto, aby se opravdu ven dostal. S čím ale Seth nepočítal byla jizva na jeho břichu. Než ho dozorci stihli odnést do bezpečí, tak mu jeden z Thiegových stoupenců stihl nožem rozříznout břicho. Díkybohu minul veškeré životně důležité orgány, a tak mu po tomhle zůstala jenom dlouhá jizva a nic víc. A potom už již zmiňované tetování písmene R na levé straně hrudi, připomínka na muže, kterého miluje.
Kdysi se Seth oblékal všelijak, tak jak to vyžadovala daná situace a potkali byste ho snad ve všem možném od obleku až po plážové kraťasy s tílkem. Dnes už tomu ovšem tak není. Drží se neutrálních barev, nosí trochu obnošené džíny ty, co mu dali v nemocnici, většinou jednobarevné tričko a obyčejnou tmavě zelenou mikinu. Hlavně nevyčnívat. Jestli předtím nosil nějaké šperky, tak je už ztratil, respektive byly možná ještě někde v té proklaté věznici, ale vracet se pro ně rozhodně nebude. Nemá ani hodinky.
Pokud ho potkáte na ulici, nebude tedy ničím vyčnívat… Snad jen bude vypadat trochu ztrápeně a bude se vyhýbat očnímu kontaktu, ale ni víc. Jeho slovy: „Vyčníval jsem už dost… A to mě dostalo tam do toho pekla.“




Povaha
Kdysi jméno Seth Avery, přezdívaný the Lion něco znamenalo. Byl to muž, který se z ničeho vypracoval až téměř na vrchol, za pomoci jednoho muže, který mu změnil celý život. Kdysi se celá osobnost sestávala z tří tváří. Ustrašený chlapec z dětského domova, který byl zklamán systémem a nikdy nenašel ten pravý domov, tu opravdovou rodinu a lásku, kterou nám mohou poskytnout jenom ti nejbližší. Další tvář byl mladý muž, spíše stále chlapec, který se snažil najít si své místo ve světe. A taky že našel. Vedle Něj. Díky němu vyrostl v muže a stal se z něj někdo, na koho byl velice hrdý. A konečně ta poslední… Muž, který opustil lásku svého života. Poprvé aby jej ochránil… Což se mu také povedlo a podařilo se jim znova se shledat, jenže osud si pro něj vybral jinou cestu. A tak jej opustil znova. Jenom na chvíli, chtěl pro svého milovaného něco získat a vrátit se s tím zpátky, měl být pryč jenom na malou chvíli… Jenže udělal chybu a ta ho stála jeho svobodu. Stal se z něj zlomený muž. Věděl, že druhou takovou zradu by mu už neodpustil, ani pokud by se mu povedlo z tohohle pekla na zemi utéct.
Z kdysi charismatického pohledného muže, který dokázal zapříst rozhovor snad s každým, rozdával úsměvy všude kolem, se stal muž s kamennou tváří, ve které jste ve chvílích kdy se nehlídal objevilo neskutečné utrpení. Vězení ho změnilo a nelze říct, že k dobrému. Je ovšem pár věcí, které si sám v sobě ponechal. Ani tam na svém pomyslném dně nezačal kouřit, protože pamatoval na slova svého drahého a ani k drogám nesklouzl, protože to je něco, co by zřejmě taky On neschvaloval.
Jsou ovšem povahové rysy, které ani vězení nezmění. Majetnický a žárlivý je stále, byť v posledních pár letech k tomu neměl tak úplně příležitost, jelikož Raf byl daleko a zároveň… I kdyby se Raf posunul dál, jak by mu to mohl vyčítat? Tohle byla jedna z myšlenek, co Setha velice bolela. Ale on ho opustil už podruhé a pokud je nějaký důvod proč nebýt hoden lásky druhého, tak to bylo stoprocentně tohle.
Když Seth Rafa opustil poprvé, tak se z něj stále byl ten šarmantní muž, byl často srdcem večírku, jeho povaha se změnila pouze okrajově, jelikož myšlenka na shledání se s jeho milovaným ho držela při smyslech. Jenže teď? Teď už ta změna byla větší. Být na takovém místě, kde se Seth octl člověka změní, ať chce anebo ne. Začal být lehce paranoidní, dost možná k tomu nepřispěl i nedostatek spánku a jídla. Zprvu se chtěl od dění ve věznici izolovat, jenže to ho velice brzy přešlo. Aby mohl přežít, musel si najít alespoň pár spojenců, což také udělal. Dostal se pod ochranu jednoho z místních bossů a tomu nějakou dobu dělal takového poskoka, což značně ublížilo jeho egu. Nebylo to jako s Američanem, pro kterého byl The Lion jeho trofejí a možností se chlubit, že to byl právě on, kdo ho zkrotil. Pro tyhle lidi jeho přezdívka, natož pak jméno, neznamenalo vůbec nic. Byl jenom pěšák. Nikdy tak neukázal svoje opravdové dovednosti, které díky tomu značně zdegenerovaly. Ne však úplně. A na to potom onen boss Thiago doplatil.
Co se týče strachů, ty staré zůstaly… Hadi, oceán, moře, psi a že by se Rafovi mělo cokoliv stát… K nim se ovšem přidalo pár dalších. Nedokáže v noci pořádně spát, jelikož má hrůzu z toho, že by ho někdo v noci mohl napadnout. Z toho důvodu má vždycky nůž pod polštářem. To peklo, kterým si prošel se na něm podepsalo a cokoliv co by mu jenom letmo připomnělo to kde byl… Řekněme, že takovou hrůzu v očích má snad jenom málokdo.
Historie: Kdybych měl rozdělit svůj život do kapitol, částí, období… Bylo by to; můj život před Ním, můj život s Ním, můj život po Něm a můj život po tom, co jsem ho definitivně ztratil. Protože to byl právě On, díky komu můj život skončil a s Ním můj život taky začal.


Ještě jsem se ani nenarodil a moje matka měla jasno, že si mě nenechá. Měla plán, jakmile se narodím, dá mě k adopci a já budu šťastně vyrůstat u adoptivních rodičů. To by ovšem nesměli zemřít dřív, než jsem si vůbec dokázal zapamatovat jejich obličej. Ten ochlasta, který do nich naboural, se postaral o to, abych zase skončil v děcáku a podepsal mi tím ne zrovna pěkný rozsudek. Jasně, byl jsem tehdy malé děcko, a tak si mě rodiny brali, ale jak horlivě se po mně, roztomilém chlapečkovi sápali, tak rychle mě vraceli. Proč? Nemám nejmenší tušení, nikdo z nich mi pohlednici s omluvou a vysvětlením neposlal. Takže jsem do svých deseti let putoval od jedněch pěstounů k druhým. No a potom už jsem začal být moc starý na to, aby si mě někdo chtěl vzít. Takže jsem v tom baráku zůstal.
Brzy jsem si však našel přátele. Byli to starší kluci, kteří se angažovali v menších krádežích. Nejdříve to byla sranda, ale když jsem jim později sdělil, že mi nepřijde fér se zaměřovat na normální prosté lidi, kteří sami občas měli nouzi, tak jsem poprvé dostal pořádně do nosu. A od té doby to nebylo o moc lepší, takže jsem často chodil dobitý jako pes. Nežaloval jsem, to by mi nepomohlo, spíš naopak. Takže jsem začal pracovat sólo a toho jsem se držel až do doby, než jsem potkal Jeho.
Ačkoliv jsem neměl žádného mentora, nikdo nade mnou nedržel ruku, tak jsem se brzy díky své šikovnosti a částečně nevinnému vzezření vypracoval, na chlapce mého věku, na docela slušnou úroveň. U jsem neokrádal prvního člověka, kterého jsem potkal, ale vybíral jsem si. A docela se mi dařilo, nutno podotknout. Až jednou, tehdy mi bylo asi patnáct, jsem okradl toho nesprávného člověka. Byl to jakýsi sběratel umění a očividně mu docela vadilo, že jsem mu chtěl vzít jeho opravdu drahé hodinky. Mohl mě nahlásit na policii, mohl mě ztlouct, mohl na mě poslat nějakého jeho lidi, ale on to neudělal… Asi ve mně viděl jakýsi potenciál, a tak se mě prostě ujal. Chápete to? Já ho chci okrást a on si mě vezme pod svá křídla. Něco málo se mě snažil naučit, ale co si budeme… Já na to neměl hlavu, nechtěl jsem ho poslouchat a vlastně jsem po ničem takovém netoužil. A přesně proto jsem asi po měsíci jeho snažení utekl. Nemůžu ovšem říct, že bych si z toho nic neodnesl. Zaprvé, otevřela se mi jakási komunita nebo jak to říct, takže jsem měl povědomí o lidech jako já, nájemních zlodějích a podobně. No a pak zadruhé, dával jsem si najednou mnohem větší pozor a zaměřoval jsem se na trošku větší cíle, tentokrát ale s mnohem větším rozmyslem.  Zpětně si říkám, že to byla docela velká hloupost, odejít od něj, ale nelituji toho. Nebýt toho, že jsem u něj nezůstal, tak bych nepotkal Jeho.
Bylo mi asi sedmnáct, když se to stalo. Podařilo se mi splašit prácičku, která by mě mohla dostat za vodu. Měl jsem ukrást jakési korunovační klenoty a potom je chvíli hlídat, tak aby se nikdo nepokusil mu je odcizit.
Byl to snad největší job, který jsem doposud dostal a já byl pevně rozhodnut to nepokazit. Když se tohle podaří, budu mít šanci udělat si sám jméno a vyšplhat se na pomyslném žebříčku o kousek výš.
Bylo to ovšem o dost těžší, než jsem čekal a musím říct, že tehdy nade mnou asi držel ochrannou ruku nějaký anděl strážný nebo mi prostě jenom přála štěstěna, protože jinak nechápu, jak se mě, malému děcku (no dobře, bylo mi 17, ale oproti ostatním v mém oboru jsem byl stále děcko) podařilo ty klenoty čmajznout. To byla ovšem jenom polovina tohohle úkolu. Druhá část spočívala v jejich hlídání. Už po té krádeži jsem byl vyčerpaný, potřeboval jsem se pořádně vyspat, najíst, dát se trošku do kupy. Ale na to nebyl čas. Strávil jsem několik dní v tom velkém sídle a dělal jsem Londýňanovi hlídacího psa. Nic záživného, musím podotknout. No a potom se objevil On.
Stál jsem naproti němu, v ruce zbraň, kterou jsem vlastně ani neuměl pořádně používat a netušíc, jestli bych z ní dokázal vypálit, kdyby na to přišlo. Do té doby jsem totiž střelné zbraně nepoužíval, neměl jsem na ně prostředky a zpětně se celkem divím, jak jsem mohl vydržet takhle dlouho. Navíc únava, vyčerpání, musel jsem působit dost pateticky.
„Odlož to. Možná jsi zloděj, ale vrahem být nemusíš, ne?“ Měl pravdu. Nebyl jsem vrah. Prakticky nikdy jsem neútočil, mojí specialitou bylo vyhýbání se, útěk, kličkování, všechno možné a do soubojů jsem se pouštěl pouze zřídka. Nicméně, to jsem před ním nemohl říct nebo dát najevo, takže jsem se snažil vypadat neústupně. Když jsem s ním mluvil, dost možná se mi třásl hlas. No a potom jsem zjistil, kdo to vlastně je. Chvíli se mi tomu nechtělo věřit. Byl opravdu mladý, ačkoliv starší než já a byl opravdu tak pohledný, jak tvrdily zvěsti, které kolovaly. Skoro se mi ani nechtělo věřit tomu, že přede mnou stojí někdo, koho jsem tajně měl jako vzor. Někoho, v kom jsem se sám snažil najít a podobat se mu.
Nakonec jsem ho prohledal a po zjištění, že skutečně u sebe nic nemá, jsem ho chtěl pustit, ačkoliv mi bylo jasné, že kdyby chtěl, tak se mi vyvlékne a zdrhne klidně sám. Nicméně, můj tehdejší zaměstnavatel to viděl jinak. Cítil jsem, jak mi naskočila husina, když jsem slyšel cvaknutí pistole. Co se stalo pak, to si nepamatuji přesně. Vzpomínám si jenom, jak jsme oba letěli a potom běželi ulicemi, než jsme se v jedné vedlejší zastavili.
„Jsi pěknej idiot. Můžeš mi vysvětlit, cos tím jako sledoval? Co tě to sakra napadá, zachraňovat mě?!“
„Nevím. Ten týpek, co mě zaměstnával, byl… No… Kretén. A taky jsem o tobě slyšel a chci, abys mě učil!“
 


Sám jsem byl překvapen, že souhlasil. Nebyl jsem první člověk, který s ním pracoval, ale pro mě byl spíš jako mentor, možná jako starší bratr a občas mi dával docela zabrat. Nikdy jsem si ale nestěžoval. Prostě jsem zatnul zuby a pokračoval, dokud jsem mohl. Bylo to pro mě něco úplně nového. Celý svůj život mě všichni jenom odmítali. Matka mě dala pryč, pěstouni mě vraceli, lidé, o který jsem si myslel, že by mohli být mí přátelé, mě zavrhli taky. Jasně, byl tady ten chlápek, co mě chtěl vzít k sobě, ale tam to bylo o něčem jiném. A potom přišel On a vkládal do mě jakousi důvěru, kterou jsem nedostal od nikoho jiného předtím. Bylo mi jasné, že to není slepá důvěra, občas mi přišlo, jako kdyby mě spíš testoval, ale na tom nijak nezáleželo. Měl jsem víc než jednu příležitost ho okrást a utéct, hrabat se v jeho věcech, zjistit si kontakty a jít do toho zase sám, několikrát jsem byl i v situaci, kdy bych ho mohl podrazit a vrazit mu nůž do zad. A neříkám, že jsem nad tím nepřemýšlel. Ten hlásek v mém podvědomí mi říkal, že bych měl zdrhnout a utíkat jako o duši, že mě stejně využije pro své účely a odkopne, jako všichni předtím. Ale pro mě byla jeho důvěra a to, že jsem se mohl učit od samotného mistra, víc než cokoliv jiného. I kdyby mě měl jako dočasné pobavení, bylo by to jedno. Jenom být v jeho přítomnosti mě posouvalo a během toho roku, co jsem s ním strávil, jsem se naučil víc, než kdy předtím. Změnil jsem se i po fyzické stránce. Najednou jsem měl lepší fyzičku, už jsem nevypadal jako reklama na hlad, černé kruhy pod očima zmizely a ze mě se stala normální, docela slušná lidská bytost. Co si budeme, narostlo mi i sebevědomí. Líbilo se mi, že na mě už nikdo nekouká jako na chudáčka, projevovaly o mě zájem i dívky, začínal jsem vzbuzovat i respekt. Jasně, možná to nebylo ani tak mnou, ale tím, že jsem pracoval s Ním.
Společně jsme toho dokázali hodně. Byli jsme dokonalý tým. Možná se chvíli zdálo, že si snad ani nemůžeme být blíž, že o sobě víme všechno, ale vždycky se našlo něco, co pro nás bylo nové. S Ním se totiž člověk nikdy nenudí.
Nakonec se nám podařilo najít i Cortézův poklad. Takhle šťastného jsem ho ještě neviděl. A ačkoliv jsem měl velkou radost z toho pokladu, mnohem větší štěstí jsem cítil, když jsem viděl, jak je na sebe pyšný.
Taková velká událost se musela oslavit. Bylo to poprvé, co jsme spolu šli do baru, jenom tak, ne kvůli v práci, ale prostě jenom slavit. Tehdy jsem zjistil, že Raf je úplný abstinent a úplný blázen. Ten večer se choval, jako kdyby byl slušně sťatý a přitom celý večer pil jenom vodu… Zato já? Já jsem dalšího rána zažil svoji první pořádnou kocovinu. Ten večer se stalo ještě něco mnohem důležitějšího.
Dotáhl jsem ho z toho baru do našeho pokoje. On byl střízlivý, za to já toho v sobě měl víc než dost. Svalil jsem ho do jeho postele a rozsvítil jsem mu lampičku u postele, protože jsem věděl, že nemá rád tmu. Sám jsem si lehl na přistýlku, kterou jsem měl nachystanou a neměl jsem už ani sílu se převléknout. Nikdy v životě jsem takhle moc nepil a nebyl jsem na tohle vůbec zvyklý… No a potom mi řekl, abych šel za ním. A já, ovlivněný několika skleničkami gin-tonicu, jsem šel.
„Víš, že jsem vždycky chtěl spát s tebou v posteli?“
,, Vážně? Tak to dokaž.“
A tím to celé začalo. Já se ráno probudil s kocovinou, bolelo mě celé tělo, ale byl jsem podivně šťastný, ačkoliv jsem to asi nedal najevo. Nikdy jsme si neřekli, že odteď jsme spolu, nikdy jsme náš vztah nedefinovali… Ale od toho večera, se z nás stali milenci. Každou noc jsme usínali jeden v druhému v náručí, spali jsme spolu, starali jsme se jeden o druhého.
Rafovi se podařilo obnovit armádu. Nabýval na moci a na bohatství, s čímž se ovšem pojilo i to, že se začínali ozývat jeho staří nepřátelé.
Dodnes si pamatuji, jak se mi sevřel hrudník, když jsem četl ten první vzkaz. Byl to Američan. Tvrdil něco o tom, že má v Rafově armádě nasazené svoje lidi, že Rafa zabije a bůh ví co ještě. První dopis ovšem byl jenom varování, takové nevinné doporučení. Ty další už ovšem ne. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit, ale pomalu jsem začínal být čím dál tím víc paranoidní. Nechtěl jsem o něj přijít, ale představa, že by se mu cokoliv stalo, byla mnohem horší. Američan se vyjádřil jasně. Buď Rafa opustím, nebo ho nechá zabít.
Váhal jsem. Nechtěl jsem od něj odejít, neuměl jsem si bez něj život představit. Ale musel být v bezpečí, nebo minimálně nesměl být v nebezpečí kvůli mně. Možná to nebylo fér, že on netušil, že ten večer, co jsme se milovali naposledy, to bylo skutečně naposledy. Že když ráno odcházel a políbil mě, protože já měl mít dnes volno, to bylo naposled. Ale copak jsem se mohl postavit před muže, kterého miluji a lhát mu do očí a tvrdit mu, že ho nemiluji? Pravdu jsem mu říct nemohl, zmizet beze slova taky ne, protože by mě hledal, takže tohle byla jediná možná varianta. Sbalil jsem si své věci a k nim jsem přibalil malou připomínku. Asi jsem to neměl dělat, ale on má sakra tolik košil, že mu to mohlo být jedno ne? Potřeboval jsem malý kousek jeho. Aby byl stále při mně, ačkoliv po tom, co jsem hodlal provést, mě bude nesnášet. Dal jsem si opravdu záležet, aby po mně nic nezůstalo, nechtěl jsem, aby mu mě cokoliv připomínalo. Nakonec jsem zasedl k jídelnímu ostrůvku, kde jsme společně často snídávali, a napsal jsem jednoduchý vzkaz.
„Promiň, už to nezvládám. Nemůžu takhle pokračovat dál. Už na to nemám sílu. Prosím nehledej mě, takhle to bude pro nás pro oba mnohem lepší. S x“
 

Američana jsem nesnášel od prvního momentu, co jsem ho potkal. Ten chlap se vyloženě vyžíval v tom, že mohl Rafovi ublížit a často mi to předhazoval. Raf mi v soukromí říkal il mio leone, což v překladu znamená můj lev. Nemám nejmenší tušení, jak to Američan zjistil, ale už při prvním setkání mě začal oslovovat Lion, prý abych nezapomněl… Měli jsme mezi sebou dohodu. Já pro něj budu pracovat, budu ho sem tam doprovázet na nějaká ta jeho jednání a tyhle věci a on mi na oplátku zaručí, že budu vlastně skoro v úplné anonymitě. Nechtěl jsem, aby kdokoliv znal mé pravé jméno, nebo si mě spojoval s Rafem a naší minulostí. A to se mi taky podařilo. Bylo to, jako kdyby nějaký Seth Avery dočista zmizel.
Jasně, ztráta milovaného bolela, ale za ty tři roky se ani Američanovi nepovedlo mě zlomit. Možná jsem trpěl, ale málo kdo by to na mě poznal. Chodil jsem ulicemi se sebejistým úsměvem, v barech se kolem mě dělaly hloučky plné žen i mužů, kteří se mi snažili dostat do přízně. S nikým jsem však nikdy nic neměl. Seděl sem v baru vždycky až do zavíračky, nakonec se chvíli procházel městem a skončil zase ve svém bytě. Na začátku jsem měl tendence se každý den pořádně opít, dokonce jsem na chvíli chtěl začít kouřit… Ovšem, stačilo jenom pomyslet na Rafa a co by si o tom myslel a rychle jsem přišel k rozumu, díkybohu. Nic z toho by mi nepomohlo. Prvních pár měsíců jsem měl jeho košili schovanou v šuplíku nočního stolku a kdykoliv mi bylo smutno, na chvíli jsem si ji oblékl a předstíral, že mě drží v náručí. Brzy však jeho vůně vyprchala a já už neměl nic, co by mi ho mohlo připomínat. Takže jsem začal předstírat, jako kdyby nikdy žádný Raf nebyl. Dokonce i Američan po nějaké době přestal prudit a po těch třech letech bylo jenom málo věcí, které by mě dokázali rozhodit. Ovšem, nedalo se říct, že bych na něj zapomněl. Samozřejmě, nemyslel jsem na něj každou minutu každého dne, ale byl tak nějak pořád semnou.
No a potom se mi naskytla výjimečná příležitost. Američan si mě docela oblíbil a posledních pár měsíců jsme se každý večer scházeli na skleničku v pracovně a probírali pracovní i soukromé věci. Bylo to, jako kdybych byl jeho poradce nebo tak něco, ale dávalo mi to jedinečnou příležitost. Prvních pár dní nechával ochranku za dveřmi, kdyby něco. Potom jim pouze řekl, že mají být někde v dosahu no a po pár měsících už je posílal domů dříve, že prý nebudou potřeba. Takhle moc mi věřil a očividně dočista zapomněl, co mě donutil udělat. Pustil si mě tak blízko a pořádně na to nakonec doplatil. Byla pravda, že mi docela hrála situace do karet… Většina jeho „zaměstnanců“ byla značně podrážděná, prý jim platil málo, choval se k nim jako hovado a jednoduše za ním ani v nejmenším nestáli. Takže když jsem vylezl z jeho pracovny, s košilí od krve a úsměvem od ucha k uchu, všichni to brali tak, že jsem převzal jeho firmu… Za tu dobu, co jsem tady byl, jsem se s několika jeho zaměstnanci také sblížil, dělal jsem jim vrbu a oni si mě prostě a jednoduše oblíbili. Jenže já tohle nechtěl. Brzy se rozkřiklo, že je Američan mrtev a můžete mi věřit, že po tom muži rozhodně nikdo netruchlil. Jeho žena, jakmile se o tom dozvěděla, rozprodala, co mohla, propustila všechny zaměstnance a po pár týdnech se zdálo, že nikdy žádný Američan neexistoval. Byla přeci jenom právoplatnou dědičkou. Takže už mě nic nedrželo zpátky.
Byl to zvláštní pocit. Najednou jsem si mohl dělat, co jsem si jenom přál. Mohl jsem se vrátit. Odprosit ho o odpuštění. Ale bylo mi jasné, že to co jsem udělal, to bylo neodpustitelné. To mi ovšem nebránilo v tom, být mu alespoň na blízku. Dozvěděl jsem se, že se teď pohybuje v Kalifornii… Bylo to riskantní. Co kdyby mě uviděl? Nejspíš by mě na místě zastřelil. I tak jsem si však nemohl pomoct… Zaplatil jsem si několik nocí v hotelu ve městě, kde bydlel. A tak jsem se dostal sem, do La Crescent. Bylo mi jasné, že mi nebude věřit hned a taky tomu tak bylo. Nicméně po nějaké té chvíli jsem měl pocit, že by snad vše mohlo být tak jako dříve. Dokud jsem neudělal největší chybu svého života.
Můj život, když jsem o něj definitivně přišel
Být spolu s ním byl splněný sen, bylo to víc, než v co jsem kdy mohl doufat. Mít ho po svém boku, moct spát a držet jej pevně v náručí, tak jako jsem si to přál každou noc, co jsem usínal sám ve svém malém bytě, který mi Američan poskytl… Jenže tohle nebe bylo jenom na chvíli a co mě čekalo dál? Peklo. Peklo na zemi.
Po znovushledání s Rafem jsem stále měl pocit, že mu potřebuji něco dokázat, že potřebuji najít něco, co by mu dokázalo, že pro něj bych šel na konec světa a zpátky… A taky že se mi ta příležitost naskytla. V lidmi z dob, kdy jsem býval pod palcem Američana jsem neudržoval žádný kontakt, ale to neznamenalo, že se někdo sem tam neozval. A když se mi ozval Matheus, tak místo toho abych jeho email rovnou smazal, tak jsem se na chvíli zastavil. Prý slyšel, že se objevil jeden z né příliš známých, zato velice cenných artefaktů z doby vlády Marie I. Portugalské… Ta pro sebe a svého milence nechala vyrobit dvě brože. Marie I. Portugalská byla provdána za svého strýce, mladšího bratra jejího otce, což z velice pochopitelných důvodů nevedlo k žádné velké lásce. Nicméně se zamilovala do jednoho šlechtice, se kterým ovšem svůj milostný vztah musela tajit… A tehda nechala vyrobit právě tyto brože. Bylo to jako snubní prsten anebo spíše promise ring, jak bychom řekli v dnešní době, až na to, že museli tohle skrývat. Tyhle zdárně nepodobné brože v sobě měli zasazeny stejný kámen, který tyhle dva milence spojoval. Ta myšlenka se mi tak zalíbila, že jsem se rozhodl jí rovnou uskutečnit. Matheus, který mi v té době dlužil svůj život, jelikož se mi ho podařilo nejednou zachránit, se zaručil, že to bude práce na jeden dva dny. Že brzy se s Rafem zase setkám, moc dobře věděl, že on pro mě byl prioritou číslo jedna… Jenže se ukázalo, že to že vám někdo dluží za jeho vlastní život neznamená, že vás nemůže podrazit.
Brože se nacházely někde v Brazílii, takže jsem se tam okamžitě vydal, chtěl jsem aby to byla krátká akce a abych zase brzy mohl být s Rafem… To jsem ještě nečekal, že potrvá několik let, než tomu tak bude. Matheus se ke mně ze začátku choval jako ke starému příteli, zasvětil mě do celého plánu, řekl mi, kde přesně by se ty brože měly nacházet, jak se k nim dostaneme… Každičký možný detail… Až na to, že to všechno byla lež. Matheus se sám zapletl do něčeho z čeho nemohl jenom tak lehce ven. A já byl jeho lístkem na svobodu. Ani netuším, jak přesně se to tehda semlelo. Jediné, co si pamatuji velice dobře je, že jsem se probudil ve věznici Porto Velho v Brazilii, obklopen bandou mužů, kteří už mě podle všeho stihli prošacovat a na sobě jsem měl jenom trenky, zbytek už si stihli rozebrat ostatní. Netušil jsem, co se děje, lidé kolem mě mluvili částečně španělsky, částečně portugalsky a ani slovo anglicky. A to byl první den v pekle.
Pokud se ocitnete tam kde já jako bílý, zdánlivě heterosexuální muž, a ještě s anglickým přízvukem, nemáte na takovém místě moc šanci. Hned v prvních dnech jsem dostal tolikrát pěstí a tolikrát kopanec do žeber, že jsem brzy vypadal k nepoznání. Moje hezká tvářička už najednou nebyla zas tak hezká…
Nejprve jsem se snažil odporovat, izolovat se, komunikovat se strážnými, pokud jsem tedy na nějaké narazil, což nebývalo často… Jedinou odpovědí mi však bylo prásknutí obuškem a spousta slov, kterým jsem nerozuměl, ale zcela jistě to byli nadávky. Brzy mi tedy došlo, že nemá smysl se izolovat, ale že se musím někam začlenit a doufat, že jsem si vybral správně. Po pár dnech jsem začal chytat základy portugalštiny a ty, když jsem spojil se svými omezenými znalostmi španělštiny, tak už se mi otevřelo okno k tomu, abych začal komunikovat.
Nakonec jsem si našel skupinku jejíž bossem byl postarší muž jménem Thiago. Nechtěl jsem ukázat co všechno vlastně dokážu, stále jsem chtěl mít jakési eso v rukávu, ale i z toho co jsem mu předvedl byl nadšený. To mi ovšem nezískalo jeho důvěru a já několik měsíců strávil těmi nejhoršími možnými pracemi co si jenom dokážete představit. Ne že by to potom bylo o něco lepší, ale pokrok to byl. Na to že to bylo vězení, tak téměř všichni byli vybavení nějakou zbraní. Většinou to teda byly nože, ale stejně… Tady člověk nikdy nebyl v bezpečí, obzvlášť když dozorcům to bylo docela jedno. Věznice byla přeplněná, takže prvních pár měsíců jsem musel spát na zemi, která jenom zřídka kdy bývala čistá… Ale ani tohle všechno nebylo tak příšerné jako to, co se mi dělo v hlavě. Ať už jsem se snažil rozptýlit jakkoliv, tak se moje myšlenky stále vracely k jednomu a tomu samému. Co Raf? Ale odpověď jsem vlastně znát nechtěl… Bylo mi jasné, že mě musí nenávidět. Víc než všechny jeho nepřátelé dohromady. Zradit ho jednou, ačkoliv s dobrým úmyslem? To by mi možná časem odpustil… Ale zradit ho podruhé? Nenechat ani vzkaz? Zmizet beze stopy? To je něco, co by mi nikdy nedokázal odpustit. Ne že by na tom záleželo... Z téhle díry nebyla cesta ven. Jenom jedna… A nemyslete si, že jsem na to nepomyslel snad tisíckrát, to víte že ano, ale… Nazývejte mě naivním pitomcem, ale já asi pořád v koutku své duše doufal, že mě třeba Raf přijde zachránit. Že se o tom dozví a přijde mě vysvobodit. Jenže on nepřišel. Přišlo ovšem něco jiného... Příležitost. Thiego se pomalu za tu dobu co jsem tam byl stal jedním z nejvrchnějších a jeho pravomoci pomalu začaly přesahovat ty dozorců, což se jim z pochopitelného důvodu vůbec nelíbilo. A tak jeden z nich, když jsem byl sám na ošetřovně a nechával si zašít další ránu, zamnou přišel. Bylo to jednoduché. Vyřadím Thiega, on mě postřelí, já budu chvíli hrát, že je semnou ámen a on mě nechá odvést do nemocnice, odkud už budu moci odejít jako svobodný muž. Jak prosté, že? Problém byl, že jsem za tu dobu zeslábl. Vypadal jsem jako kost a kůže, tváře jsem měl propadlé, temné stíny pod očima… Ale jenom ta myšlenka, že bych se odsud mohl dostat mi zřejmě dodala dostatek síly k tomu, abych se o to minimálně pokusil. Byla to moje jízdenka… Zda na svobodu nebo do opravdového pekla, to mělo být rozhodnuto později.
Sám jsem tomu nevěřil! Už jsem chtěl vycouvat, bylo to příliš riskantní, bylo toho tolik co by se mohlo pokazit… A nejednou jsem stál za Thiegem a můj nůž mu prořízl hrdlo. Krev začala vytékat a on brzy padl na kolena a pak rovnou čelem dopředu na zem. A v ten moment jsem to ucítil. Prudká bolest a pak najednou tma.
Když jsem se probudil, tak jsem ležel v nemocnici. Ne v takové té čisté a příjemné… Tohle byla nemocnice skoro polní. Levou ruku jsem měl celou obvázanou, stejně tak břicho… V tom ke mně přišel někdo, kdo vypadal jako doktor… Měl ovšem roušku, a tak nešlo tak úplně poznat kdo to je. Nic neřekl, pouze na můj noční stolek položil hromádku oblečení, mou peněženku a pas a beze slova odešel. Bylo mi jasné, že jsem svůj úkol splnil a bylo načase zmizet. Tak tak jsem se zvládl obléknout, ani jsem netušil co mi vlastně je či bylo, ale věděl jsem, že není čas zahálet. Musím se odsud dostat.
Mým jediným štěstím bylo, že jsem měl v peněžence stále ještě platební kartu a že mých úspor se nikdo nedotkl, což mi pomohlo k tomu, abych si mohl koupit první letenku domů, a ještě teda burger v jednom nejmenovaném Mc řetězci. Až teprve když jsem seděl v letadle mi došlo, že já sice jedu domů za Rafem… Ale že on mě nebude chtít vidět. Už posledně mě to stálo hodně úsilí, ale tentokrát? Nemám u něj šanci… Ale stejně jsem nemohl odolat. Musím jej vidět. Alespoň naposledy z dálky…

Dovednosti:
Rychlost – 2
Výdrž: - 2
Obratnost: 2
Štěstí: 4
Boj beze zbraně: 2
Boj se zbraní:
Krátké 2
Dlouhé 2
Ošetřování 2
Stealth: 2

Galerie: https://ibb.co/7YvsBC5

Bydlení: Seth netušil, zda se zde zdrží dlouho a nebo ne, takže si pronajal jenom malý pokoj v hotelu, kde prozatím zůstává.