Kai Ragnar Asbjörnsson

Ahoj,

chtěla bych poprosit o obnovení postavy Kaie, pokud by to bylo možné. Pokud je potřeba do profilu něco doplnit, tak stačí říct, pokusím se to udělat co nejrychleji. Jinak se u něj asi vůbec nic nemění (jen dolů přikládám herní vysvětlení jeho dlouhé absence).

Kai se pomalu ale jistě již dostává do věku, kdy začal přemítat o své smrtelnosti – a ačkoli je přesvědčen o tom, že je na svůj odchod připraven, tak tikající hodinky ho nutí přemýšlet nad tím, zda přeci jen nebylo moudřejší na těch posledních pár desítek let zůstat na Islandu s pozůstatkem své rodiny, tím posledním, co mu zůstalo. Na druhou stranu to ale stále bolí, se svou smrtí se možná vypořádat dokázal, ale s tou jeho dcery nikoli, proto není schopen na svém rodném ostrově zůstat věčně. Asi to bude tím důvodem, proč se v nedávné době dal na pendlování mezi Spojenými státy a Evropou, a to že jeho beta si našla novou družku, se kterou si pořídila další generaci potomků, na kterou potřebuje spoustu času, se zdá jako dokonalá výmluva pro to, aby se vrátil zpět ke své smečce a převzal funkci, která mu stále oficiálně náleží. Byl to ale velmi křehký balanc – Henrik je mezi mladou generací vlkodlaků velmi uznávaný a Kai pro ně představuje jen jakousi mlhavou myšlenku, báji, povídačku. Ví se o něm, ale nikdo z nich ho nikdy neviděl, nezažil a úplně neví, jak si ho zařadit. Není progresivním Henrikem, rozvážným Christofferem ani horkokrevnou Lydií, která svými výbuchy vzteku dává jen najevo svou náklonnost, ale zároveň k nim všem tak zvláštně patří… Tato disharmonie se projevila několika ne úplně příjemnými pokusy o oťukávání, protože jakkoli Kai občas působí jako melancholický stín, stále zůstává alfou, která se svou pozici či sílu vůbec nebojí dát najevo. Nebylo to milé ani přátelské a sbližování trvalo nějakou chvilku oběma stranám, Kai je oproti mladším o něco více vlkem než člověkem, zatímco oni jsou daleko více schopni se zapojit do lidské společnosti (protože přeci jenom, i když Kai si jednoho člověka vzal a ve společnosti dalších dlouhou dobu žil, tak vyrůstal s tím, že lidi lovil), nakonec ale všichni dospěli k jakémusi vzájemnému respektu. Vzniklá situace mu ale trochu otevřela oči – teď již ví, že nedokáže žít ani se svou smečkou, ani bez nich. Proto po dohodě se svými nejbližšími zvolil cestu nejmenšího odporu – nadále bude sídlit v té malé podivné vesničce kdesi v Americe, ale pokud se mu jen na okamžik zasteskne, bude doma vítán.