Registrace no.3

HRÁČ:
Coffee

JMÉNO POSTAVY: Owen Bennette
RASA: člověk
DATUM NAROZENÍ: 23. května 1993
ZAMĚSTNÁNÍ: Umělecký kovář
.
FACECLAIM: Avan Jogia
HL. FOTKA: https://hollywoodlife.com/wp-content/uploads/2019/10/avan-jogia-01.jpg?w=800
GIF: https://64.media.tumblr.com/938332e0fb70b67073683c79a740d816/0bedba8bb623e562-63/s400x600/5b87b2b754f7975db72aebb0e52300f4ccc2038c.gif

RODINA
Anabelle Young – Matka, člověk *1958 - †2010
- Svou matku jednoznačně miloval, byla to žena, která jej ve všem podporovala a hledala pro něj vždy jen to nejlepší. Co ji však nedokáže odpustit je, že tu jeho a sestru nechala na pospas bez jediného slova rozloučení. Přičemž naopak zase nemůže být vděčnější, jelikož nebýt její smrti pravděpodobně by sáhl na svůj vlastní život.

Benjamine Young – Otec, člověk *1956 - †2008
- Otec, pravděpodobě se vždy snažil pro rodinu udělat vše co mohl, a tak prodejem dílů a materiálů ze stavby pravděpodobně částečně i zavinil, že se nakonec celý obchodní dům zřítil, Owen však otci nikdy velkou vinu nedával, naopak si jej snažil zapamatovat jako někoho důležitého. Když na něj ale přijde řeč, raději o něm nemluví, jelikož si nemůže odpustit fakt, že kdyby za ním tehdy nešel, nemusel mít tyhle problémy.

Isabelle Young – Sestra, člověk *1998 - ??
- Jeho mladší sestřička, udělal by pro ni vše a samozřejmě to stále dělá. Splatil její studentské půjčky a nyní ji pomáhá s nájmem bytu v New Yorku, kde pracuje. Je to lékařka v tamní fakultní nemocnici. Mají spolu docela blízký vztah i když se od chvíle co se odstěhoval neviděli. Sám má před sestrou mnoho tajemství, které jí neříká.

Laura Harris  *1995 - ??
– Důležitá osoba, dívka, která s ním strávila v sutinách budovy 5 dní. Potkal ji asi šest let po nehodě, ale nikdy nenašel odvahu ji jejich setkání v sutinách připomenout. Nic si nepamatuje. člověk

ZAJÍMAVOSTI
• Má fotografickou paměť
• Štítí se doteků ostatních.
• Má panickou hrůzu z výtahů a výšek.
• Aby se uklidnil, po paměti kreslí portréty svých oblíbených lidí nebo krajiny a místa.
• Většinu času tráví o samotě, v kovárně.
• Na to, jak dokáže být nesoustředěný se rád baví.
• Má dvě jizvy, jednu na každé straně pravého kolene.
• Při větších bolestech kulhá na pravou nohu.

POVAHA
Owen patří mezi ty, kteří se spíše straní společnosti, jelikož je často odsuzován za své chování. Je tichý a snaží se udržet svou pozornost na jedné věci, ale jen málokdy se mu to daří. Od nehody v nákupním centru se u něj objevuje třes. Má-li se na něco soustředit je roztěkaný a dělá mu velký problém, aby skutečně dokončil to, co začal – bohužel končí to často spíše úplně jiným počinem, než jakým to začínalo. Je velmi snaživý a pilným studentem, pokouší se o danou věc vytrvale i několikrát za sebou, ale jako správný muž své povahy, čím více pokusů dané věci věnuje, tím nervóznější a rozklepanější je. Radu o tom, aby si dal pauzu však neposlechne a pokračuje až do doby, než zcela propadne stresu a bolestem hlavy a neskončí jako hromádka neštěstí. Ovšem je inteligentní a schopný, proto pod správným vedením a s dostatkem prostoru zvládne i poměrně velké věci. Sám sice nepůsobí jako vůdce, ale pokud je potřeba najde v sobě docela dost adrenalinu na to, aby se projevil právě jako ten správný kandidát.

Podobný problém má i při komunikaci s ostatními lidmi. Když jej někdo osloví obvykle se snaží dívat kamkoli jen ne do očí, jelikož jej tento pohled znervózňuje. Nemá rád setkání s cizími lidmi, při komunikaci s nimi koktá a nedokáže se soustředit na to na co se ho ptáte. V jednu chvíli je tedy schopen začít koktat a plaše odpovídat na to, jak se má a odpověď zakončit tím, že je kočky jsou chlupaté a mají drápky. Rozhodně není společníkem pro každého a jen málokdo dokáže zcela ustát jeho pokusy o přátelství. Pokud po něm chcete něco vyloženě důležitého a vyvíjíte na něj tlak hned od začátku je dost pravděpodobné, že od vás uteče anebo si sedne na zem do klubíčka a bude tiše šeptat svoje tiché prosby k jeho matce, má ve své hlavě jeden nepříjemný hlásek, ten na něj obvykle pouze křičí.

Co se týče přátelství, je více než jasné, že je pro něj těžké nějaké uzavřít a potřebuje mnoho prostoru a mile zacházení, aby byl vůbec schopen nějaké uskutečnit. Stejně jako potřebuje prostor při seznamování i jeho vyjadřování s přáteli je o něco pomalejší. Dokáže však využít svou inteligenci a schopnosti, aby byl skutečně skvělým přítelem. Dokáže poradit a je výtečným posluchačem. Dal by se přirovnat k vrbě, která pro jeho přátele bude vždy k dispozici. Láska má v jeho životě speciální místo, ať už se jedná o lásku v rámci rodiny, kde je vše naplněno jeho malou sestrou, která je naopak vytrvalým posluchačem pro něj, nebo snad lásku od cizích – z té je však vyděšený až do morku kostí. Stejně jako je vyděšený z doteků na svém těle. Pouhé rozcuchání jeho vlasů nebo snad jen poplácání na rameni je pro něj jen důvodem k tomu propadnout panice nebo určitému nepohodlí. Má poté nutkání vlasy rozcuchat do původní podoby, nebo nutně upravit svou košili, či z ní oprášit neviditelný prach, který na něm díky vašemu doteku ulpěl.

Hněv se u něj projevuje jen jako vnitřní nepokoj a obvykle je způsoben přílišným tlakem na jeho osobu. Zatím co začíná tiše pod povrchem a postupně napadá jeho mozek a vnímání, kdy hlas v jeho hlavě zvyšuje a zvyšuje hlas, končí obvykle jeho hlasitým výkřikem a zaujetím polohy ve dřepu se skloněnou hlavou s rukama na temeni hlavy. Bezprostředně poté je lepší na něj nesahat nebo nemluvit – většinou pak křičí i on sám. Jedná se o velký výboj jeho vlastních emocí, které jej na moment paralizují. Co jej nakonec dokáže zcela spolehlivě uklidnit, je kreslení. Dáte mu do ruky tužku a papír a z nesmyslného nesoustředěného črtání může vzniknout krásný portrét – obvykle někoho koho má rád, nebo pro něj hodně znamená, ale také úplně cizího člověka. Dalším spolehlivým faktorem, který jej dokáže uklidnit je jeho práce. Jediné, co se za svůj poměrně ještě krátký život zvládl naučit. Kovařina.  Kdysi hodně miloval sport, pravděpodobně by v tom stále byl docela dobrý, ale kvůli zranění se toho zřekl a nyní je to číslo jedna, které je nutné v rozhovoru vynechat.

HISTORIE
Pohádky se nestávají skutečností a scény z romantických filmů zrovna taky ne, ale Annabelle Calumová o tom snila, když pracovala v kadeřnictví své matky. Každý den stříhala několik stálých zákaznic, ale jeden den se stal výjimečným a s ním i všechny ostatní. Do malého kadeřnictví vešel vysoký mladík, špinavý od prachu a s kousky cementu ve vlasech. V modrých monterkách špinavých od všehomožného nepořádku, s přilbou v ruce si ztěžka sedl na křeslo a unaveně vydechl pár slov. Vypadal, jako by nespal několik dní a Anabelle zachvátila vlna starostlivosti. Během stříhání muž usnul a Anabelle mu omyla tváře a oholila ho – ve chvíli, kdy bylo téměř hotovo na ni muž otevřel oči. Od toho dne, chodil do kadeřnictví pravidelně a ještě častěji. O šest let později přišla Anna do jiného stavu.
Svatba byla rychlá, ale jejich lásce to neublížilo, milovali se – byť si to nikdy skutečně neřekli. Richmond ve Virginii se tak 23. května 1993 stal domovem nového člověka – malého Owena Young-a. Anna byla s Owenem sama, protože jeho otec každý den docházel na staveniště nového projektu firmy, u které dostal práci. Nebylo to nic, co by bylo placené nějak dobře, ale dalo jim to dost, aby si mohli pořídit malý dům a skromně si jej zařídit. Owen od malička miloval míče, doma jich měl hned několik a dalo by se říct, že ho přitahovaly více než ostatní hračky. Když nastoupil do školky Anna s Benem ho přihlásili do Richmondské fotbalové přípravky. Byl tam nejmenší a nejméně uměl, přesto jeho rodiče vynaložili veškeré úsilí, aby mohli drahé členství jejich syna platit a dávat mu vše co potřebuje.
Když bylo Owenovi pět let, na svět přišla jeho mladší sestra Isabelle, což situaci rodičů poněkud ztížilo. Owenův otec skoro nebýval doma, kolik času strávil v práci, výstavba obchodního domu šla pomalu, práce bylo málo a dodavatel dodával stále méně kvalitní zboží, jen aby mohli dělníci alespoň trochu pracovat a dostat alespoň minimum toho co jim bylo slíbeno. Owenův otec se tedy snížil ke krádeži a bokem do vlastní kapsy prodal ze stavby několik podpěr, což rodinu opět udržovalo nějaký čas při životě. Nikomu o tom nikdy neřekl, jen si to zapsal do svého zápisníku – stejně jako své další prodeje, které zaručily jeho dětem růst v jistém blahu a teple domova.
Owen nedával moc škole, nešla mu matematika ani fyzika, chemii nerozuměl už vůbec a co se týče angličtiny – tam také neměl moc pěkné známky A to má prosím pěkně fotografickou paměť, jen se nikdy nedokázal soustředit na to, aby si vůbec látku přečetl, nebo dával ve škole pozor. Vyvažoval to skvělými výsledky v hudební výchově, výtvarce a tělocviku – v tom převážně. Vyrůstal s míčem na americký fotbal v ruce. Byl jeden z nejlepších, ne-li nejlepší. Jeho tým vyhrával zápas po zápase a na jednom z nich si ho vyhlídla komise pro stipendia na jedné sportovní střední škole v Bostonu. A tak po dokončení základní školy poprvé vylétl z hnízda a na čas se odstěhoval do studentského bytu. Což nebylo lehké pro jeho otce – na stavbě prodával díly už tak často, že se na to začalo pomalu docházet. Staveniště bylo uzavřeno a zaměstnanci propuštěni. Ben měl ale to štěstí, že se mu podařilo získat práci nočního hlídače. Hlavně tedy proto, že se za něj přimluvilo vedení stavenišně. Musel však na čas nechat svého bočního výdělku. Bral tedy noční i denní směny hned za sebou i tři dny v kuse a zbytek prospal. Propásl většinu Owenových zápasů v prvním roce na střední.
Rok 2009 rok co se zapsal jedním jarním dnem hluboko do Owenovy mysli a jeho vzpomínek. Vracel se do Richmondu na letní prázdniny a po dlouhé době se viděl se svou sestrou, která prvním rokem studovala na zdravotnické střední škole v Richmondu. Zašel si s Bellou a svou matkou na oběd a poté se měl setkat s otcem, který byl v práci. Obchodní dům byl tou dobou dávno otevřený a plný lidí, i když na něm stále probíhalo několik drobných dokončovacích prací. Otce našel a chtěli spolu odejít na hřiště a konečně se bavit jako otec se synem. Nikdy si nepamatoval, kdy by svůj slib otec skutečně dodržel a šel s ním ven, vždy byl tak unavený, ale ten den měl tolik energie. Setkali se venku před budovou, jeho otec se na něj smál a sundával si helmu. Objal ho a vítal se s ním, Owen konečně pocítil to, na co čekal, otcovu hrdost a samotného ho to naplnilo očekáváním. Byl sedmnáctileté dítě, hubený, ale přesto docela silný. Místo toho, aby spolu mohli odejít, muž, otcův nadřízený, ho povolal zpět, že musí ještě dodělat práci, co začal. Ben tedy poprosil syna, aby na něj počkal uvnitř v obchodním domě a dal si zatím zmrzlinu – a Owen poslechl, což se mělo stát jeho největší chybou v životě.
Seděl v malé cukrárně ve druhém patře obchodního domu a jedl pistáciovou zmrzlinu s kousky oříšků, když mu oči ulpěly na obrázku na stěně. Byla to nepovedená kresba lodičky v oranžovém dřevěném rámečku. Pohupovala se ze strany na stranu. Nejdříve jemně a později rychleji. Skleněná výloha cukrárny se rozklepala a keramické nádoby z poličky spadly na zem a roztříštily se. Kolem něj se ozval dívčí jekot a výloha se roztříštila na malé kousky. Zakryl si obličej a snažil se uhnout, takže spadl ze židle na podlahu. Míč, který držel v ruce se odkutálel pryč. Zvedl hlavu a díval se do nitra velkého obchodu, stěny praskaly a skleněná střecha ve střepech padala k zemi. Kdesi z přízemí se zvedal hustý oblak kouře a schodiště se pomalu rozpadlo, jako by bylo jen z písku. Po velkých kusech se všechno řítilo k zemi. Během chvilky byl zahalen v temném prašném kouři, zahalila ho tma, hlavně tedy, že musel zavřít oči, aby jej prach neštípal v očích, ale i kdyby se je snad pokusil otevřít, dost možná by stejně nic neviděl. Musel upadnout na moment do bezvědomí, protože když se probral, seděl na holém kameni se zbytky dlažby z cukrárny, byl to stísněný prostor a všude kolem něj kapala voda. Pokusil se vstát, ale do pravé nohy mu od kolene vystřelila ostrá bolest, která se snažila rozervat jeho tělo. Dýchal zrychleně, když se pomalu pohledem otáčel k noze. Ke svému zděšení a hrůze zjistil co mu způsobovalo tu velkou bolest –asi centimetr široký kulatý drát, který trčel skrz jeho nohu v oblasti kolene a jeden svůj konec má zabetonovaný v neforemné kostce. Když pak zvedl hlavu a zadíval se na blikající nápis který kdysi ukazoval východ a nyní od něj odlétaly jiskry… zakřičel.
Na jeho křik přišla odpověď v podobě tichého dívčího hlasu, volal o pomoc a prosil ho, aby mluvil a on mluvil, protože to znamenalo naději. Není tu sám. Jenže slova mu brzy došla a zůstávala jen bolest. Dívka stále prosila, aby mluvil, zazpíval písničku, kterou měl v té době nejvíce rád. Dívka se jmenovala Laura. Měla krásné hnědé vlasy a oříškové oči, na sobě měla umazané tepláky a dříve bílé tričko s nápisem "For Good" a velkou červenou tlapku. Nikdy by na to nezapomněl, nebo si to v tu chvíli alespoň sliboval. Byla v pořádku, vypadala tak, ale po spáncích jí stékala krev a pomalu zasychala. Jediné, co věděl, že ji trápí, tak skoro neviděla. Povídali si a navzájem se uklidňovali. Věřili společně, že je někdo najde a vysvobodí. Laura mu vyprávěla o své mladší sestře, se kterou byla v obchodním domě a že na ni křičela, než se to zřítilo. Skoro pořád brečela, poznal že má strach a snažil se ji uklidnit, přičemž se mu docela dobře dařilo zapomínat, že i on sám je vlastně ve stejné situaci. Na to že je vyděšený, unavený a neví kde je a jestli budou schopni jej dostat ven. Dalo by se říct, že si k sobě během společně strávených chvil vypěstovali jakési pouto. Laura mu dávala pít z rukou vodu, která k nim tekla po holém kameni a Owen ji zase vyprávěl o fotbale. Strávili spolu v úzkém prostoru celkem čtyři dny. čtyři dlouhé dny, kdy oba sahali na samotné dno svých sil. Byli hladoví a s každým dalším dnem zase ubývali síly. Dovolí si říct, že jej Laura tehdy držela při životě jen tím, že existovala. Kdyby tam nebyla asi by to dávno vzdal. Neměl tušení, kolik bylo hodin, nebyl si ani jistý, jak dlouho tam je. Ztratil pojem o čase, ale trosky se daly do pohybu. Pravděpodobně za to mohyl záchranné práce hasičů a dobrovolníků nahoře. Owen se svezl po troskách směrem dolů, hlouběji do sutin, zatím co Lauru to přizvedlo víš. Od té chvíle ji neviděl. Drát v pravé noze se při pádu protočil a probral chlapce ostrou bolestí, také se uhodil do hlavy a dost možná si zlomil ruku, jelikož mu po pádu vystřelovala bolest i do levého předloktí.  Tam kde byl teď byla tma, trvalo mu, než si zvykl na úplné šero. Také mu přišlo, že je tu větší zima.

Uběhl další den od chvíle, kdy se s Laurou rozdělili a k Owenovým uším dolehl další slabý hlas. Tentokrát mužský, unavený a vysílený chlapec nabral síly s novou nadějí na někoho dalšího přeživšího. Plazil se za hlasem, druhý chlapec byl jen kousek od něj a byl k němu zády, hádal že jsou tak ve stejném věku zaklíněný pod velkým kusem suti. Ostré hrany velké části pravděpodobně nějaké podlahy nebo zdi, byl hluboko zavrtaný do sutě pod nimi. Od zaschlé krve, a i když si to Owen nepřipouštěl, už jen to že chlapec ležel zrovna pod ním nevěstilo nic dobrého. Onen kluk prosil, aby mu pomohl, že necítí nohy. Co nastalo potom Owena už nikdy neopustí, chytil se nohy onoho chlapce a chtěl se přitáhnout blíž, protože železná tyč zabodnutá v jeho koleni, mu moc pohybu nedovolovala – obzvlášť když byla zatěžkána betonovou krychlí, noha mu zůstala v ruce. Bylo to celé lýtko s částí kolene – možná kdo ví. Owen nebyl zdravotník a nikdy jím být nechtěl, nerozuměl tomu. Viděl jen trčící kosti a otrhané maso. Leknutím nohu zahodil. Začal panikařit, křičet a volat o pomoc. Neznámý chlapec na něj křičel, ať ho neopouští, ať tam zůstane, že ho potřebuje, že tam nemůže zůstat sám a i když chtěl co nejrychleji pryč, tak zůstal.
Z trosek jej vytáhli jako posledního přeživšího, sedmý den po zřícení budovy, vysíleného, podchlazeného, hladového, žíznivého a na pokraji všech sil, které tehdy jako chlapec měl. Několik následujících týdnů strávil v nemocnici, většinu času v umělém spánku, kdy se doktoři snažili zachránit nejen jeho nohu, ale také samotného chlapce. Imunitní systém se pral s infekcí a bakteriemi ze špinavé vody a často podléhal horečkám. Když se probral, byl zmatený ale rád, že je venku. První věc, na kterou se zeptal byl chlapec, se kterým strávil posledních pár dní. Nikdo o něm nechtěl mluvit, nikdo se o tom nechtěl, byť jen zmínit, ale byl neodbytný, a tak se mu konečně dostalo odpovědi. Záchranáři totiž našli i onoho chlapce jenže ten už byl podle nich pár dní po smrti. To bylo to poslední, co potřeboval slyšet. A jak se stává, celý svět se mu ještě měl víc otočit.
Nehodu nezvládlo nakonec ani jeho koleno, podstoupil několik velice drahých operací, které jeho matka platila z půjček. Následovaly nákladné rehabilitace, ale už na začátku bylo jasné, že se nebude moci věnovat sportu jako dříve. Owen se změnil, už dříve byl velice upovídaný, trochu více svůj, ale nyní se začal lidem více stranit. Doteky pro něj začaly být nepříjemné, začal jej pronásledovat ten chlapec. Chodil za ním ve snech, občas na něj v hlavě křičel. Nebo to možná byly jiné hlasy. Ztratil odvahu ptát se po Lauře. Často jej něco rozptýlí.
Owen ještě o berlích nastoupil zpět do školy, ne do Bostonu, ale do Richmondu – začal se učit uměleckým kovářem. Tentokrát však dával více i ostatním předmětům, skutečně poctivě se učil, stal se premiantem třídy. Jeho sestra pokračovala na medicíně. Anna dál dřela, aby mohly obě děti chodit do školy a aby udržela dům, mohla splácet půjčky a aby Owen mohl dál podstupovat rehabilitace. Věci nabraly rychlý spád, půjčky se staly obtížnějšími, Anna byla unavená. Owen začal zameškávat školu a chodil do práce. Do různé práce – co se naskytlo to zrovna dělal, zkrátka to, kde vezmou mladého muže bez školy, bez vyučení s poraněným kolenem. Školu nikdy nedodělal. Našel se jako dělník, svářeč, obráběč, pomocný tesař, uklízeč a mnoho dalšího, a to i přes všechny problémy, které mu situace pod sutinami způsobila, hlavně pak ohromnou změnu v jeho povaze a vnímání svého okolí. Někdy to bylo velmi těžké, vlastně prakticky pořád. Málokdo chtěl chápat jeho změny nálad, jeho odtažitost nebo jen občasné záchvaty paniky, kdy nedokázal vydržet hlasy v hlavě. Nikde nebyl dlouho, ale dostával zaplaceno. Postupně se učil, jak se ovládnout, jak se chovat, aby „zapadnul“, aby skryl všechno, co ostatní nemají vidět, neznamenalo to však, že by se to podařilo úplně. Dva roky po nehodě, odešla na věčnost i jeho matka, předávkovala se Owenovými prášky na bolest, když nedokázala unést celou tu tíhu situace.
Owen se odstěhoval do levného motelu na kraji Richmondu a úplně se vykašlal na všechno co doposud znal. Začal natvrdo pracovat, někdy v práci vydržel týden, jindy několik měsíců. Nechával si jen životní minimum a zbytek posílal sestře, která se snažila dostudovat medicínu. Přitom byl sám vystaven velké bolesti, kterou mu způsobovalo koleno – nikdy totiž plně nedodělal rehabilitaci, nedocházel do nemocnice na kontroly, vykašlal se i na finální operaci, jelikož si ji jednoduše nemohl dovolit. Ani když jeho sestra skončila školu, Owen se k ní nevrátil, platil ji účty a dluhy, které udělala, když si brala studentskou půjčku po smrti matky i před její smrtí za jejími zády, stejně tak pomalu splácel půjčky své matky. Jeho sestra se stala jeho novým motorem, motivací, aby setrval a snažil se. Zůstal v Richmondu ještě dalších 8 let, dokonce se mu podařilo najít Lauru.

Vzal totiž práci jako noční hlídač na novém stavebním projektu, na kterým spolupracovala, pamatoval si ji, jelikož její oči nikdy ze své hlavy nedokázal vymazat. Ona si jej ale nepamatovala, vlastně si nepamatovala skoro nic z té nehody a on neměl to srdce, aby ji ten strach, beznaděj a utrpení připomínal. Takže se nakonec sám z Richmondu odstěhoval, aby se pokusil zapomenout na nehodu a začít někde od znovu a ani jeho sestra tam nezůstala. Odešla za praxí do New Yorku, nejdříve jej prosila, aby šel s ní, ale on a velká města nepřipadala v úvahu. Takže nakonec pokračoval do La crescent. Pronajal si tu malý byt a poměrně malou uměleckou kovárnu. Na což si samozřejmě musel vzít svou první půjčku, kterou nyní splácí už jako jedinou.

DOVEDNOSTI
Síla - LVL 3 - 19
Rychlost - LVL 1 - 3
Výdrž - LVL 2 - 17
Obratnost - LVL 1 - 3
štěstí - LVL 3 - 19
Magický potenciál - 0

Sporty:
- Americký fotbal LVL 3. 19
Umění:
- Umělecké kování LVL 3. 19

GALERIE
https://2.bp.blogspot.com/-mR-OFmjlS4I/WDykrEmMzNI/AAAAAAAAJx0/hHQqsgQQ33kcW3vfZnPDnKcOACHuuQEdgCLcB/s640/tumblr_o9x6qidBL21v160amo3_500.gif


BYDLENÍ
https://www.interiorzine.com/wp-content/uploads/2017/11/50-ways-to-make-a-small-space-more-livable.jpg
https://www.homeincube.cz/wp-content/uploads/2018/05/1_n%C3%A1pady-do-mal%C3%BDch-byt%C5%AF.jpg